Vltavotýnské předmostí

Čs. opevnění na Vltavotýnsku » Vltavotýnské předmostí

 

Vltavotýnská obranná linie předválečného čs. opevnění

     Vltavotýnské předmostí bylo součástí vnitrozemského obraného pásma na řece Vltavě, tzv. "Vltavská čára", kdy na pravém břehu řeky byla budována souvislá obranná linie lehkého opevnění podél většiny středního a dolního toku. Právě rozložení města Týn nad Vltavou na obou březích řeky, přimělo stratégy obrany na Vltavě udělat vyjímku s tím, že tíha případné obrany v blízkosti města byla přenesena na levý břeh řeky. Z toho vyplývalo, že Týn n. Vlt. měl být bráněn jako celek a nebude bráněna před nepřítelem pouze část města na pravém břehu Vltavy. Obranné pásmo obepínající město tímto vytvořilo předmostí na levém břehu (jinak z velké většiny pravobřežní Vltavské čáry). Levobřežně obepínalo město samotné a linie návazně na sebe procházela v blízkosti dnešních osad Neznašov, Bohunice, Červený Vrch, Zvěrkovice, Na Kohoutě a Hněvkovice. Celkem na této straně řeky bylo vybudováno 48 pevnůstek lehké pevnostní linie.

    V souvislosti s tímto úsekem předválečných opevnění souvisí i bezprostředně navazující úseky, které přecházeli přes řeku zpět na pravý břeh Vltavy, tedy přechody na obou koncích výše zmíněného předmostí. Jedná se o oblast proti proudu od předmostí, přechod přes Vltavu u obce Hněvkovice (v místech dnes již zaniklé obce Pardovice, nedaleko Hroznějovic) a na opačném konci, po proudu Vltavy přechod mezi dnešními obcemi Neznašov - Pašovice. Dále kolem Pašovic a Doubravy úsek pokračoval po proudu vodního toku již po pravém břehu. Na tehdejším úseku obranné linie u obcí Pašovice a Doubrava se dodnes nachází dva objekty opevnění, tzv. řopíky (lehké opevnění vz.37). Jedná se o dva zachované bunkry typu A na pravém břehu v úseku navazujícím na západní okraj předmostí. Tyto dva dochované bunkry, stejně jako navazující Vltavotýnské předmostí, se nachází pouze několik kilometrů od obce Koloměřice. Podél středního a dolního toku řeky Vltavy se celkově dodnes zachovalo velmi málo objektů tohoto opevnění na území bývalého protektorátu.

   Jak již bylo zmíněno, opevnění na levém břehu Vltavy, procházející i kolem Týna nad Vltavou, mělo zabránit obsazení levobřežní části města samotného, ve směru případného útoku od jihu a jihozápadu, tj. ze směru od Šumavy. Pevnosti byly výhradně lehkého typu a pouze v provedení vz. 37, tzv. řopíky. Díky unikátnosti provedení a řešení tohoto pevnostního sytému v tehdejší ČSR byly objekty budovány svou nejsilnější železobetonovou stěnou (60-120 cm silnou) směrem k útoku nepřítele a zcela betonem zaplněnou, tj. obránci nepokrývali střelbou předpolí linie a prostor nástupu nepřítele k útoku, ale systémem bočních paleb zasahovali útočícího nepřítele až v prostoru mezi jednotlivými železobetonovými objekty navazující a kryjící se vzájemně v linii. Tedy na úrovni bočních střílen pevnůstek, kam se musel útočník při útoku vždy dostat. Byly to velmi odolné opevněné body, které by vydržely přímé zásahy dělostřeleckou palbou nepřítele z lehkých a středních dělostřeleckých ráží, včetně těžkých protipancéřových zbraní (brána v úvahu výkonnost zbraní v r. 1938). Odolné byly zejména díky těžko prorazitelné čelní stěně bunkru přivrácené k útočníkovi, která navíc byla kryta kamenným a zemním záhozem zvyšující ochranný účinek. Bylo velmi obtížné vyřadit na dálku dělostřeleckou přípravou před útokem tyto objekty z boje a to díky tomuto čelnímu železobetonovému "krunýři". K tomu by musel disponovat těžkým dělostřelectvem v daném místě. Přesný zásah střelou, která většinou u těžkého dělostřelectva neměla plochou dráhu letu, byl velmi obtížný. Muselo dojít k útoku pěších, popřípadě tankových jednotek, kdy nepřítel byl střelbou obránců napaden až v prostoru na úrovni bočních stěn bunkrů. Často se takto mohl mimo jiné dostat i do křížové palby obou sousedících objektů mezi kterými se ocitnul v linii palebných drah jejich bočních střílen. 

    Jednotlivé pevnůstky kryly palbou ze svého boku nikoliv především sami sebe, ale sousední objekt v obranné linii s tím, že zamezovaly svojí střelbou nepříteli v přístupu na stropní část sousedního objektu, která nebyla kryta čelní palbou napadeného bunkru samotného, protože většina pevností  vz. 37 nebyla na střelbu do předpolí projektována. Menšinový počet řopíků, které čelní palbu do předpolí měly, tj. přímo proti směru útoku nepřítele, byly zastoupeny spíše ojediněle a byly doplňujícím prvkem v soustavě pevností vzhledem ke specifickým podmínkách daného místa obecně nebo podmínkám v terénu. Z toho vyplývá, že vždy daná pevnůstka se spoléhala v obraně svého postavení hlavně na svého souseda z příslušné strany v obranné linii přiléhající. Zcela zřetelná nevýhoda obrany jednotlivých bunkrů spočívala v zamezení přístupu nepřítele na jeho stropní plochy, kam útočník snadno vnikal po kamenném záhozu před čelní stěnou a kde obrana plochy stropu napadeného objektu byla úplně závislá na střeleckém pokrytí od sousední pevnůstky v linii, tj. zda byl sousedící obránce schopen doslova útočníka sestřelovat ze "střechy" bunkru svého souseda. Vlastní obrana stropu napadeného řopíku jeho osádkou byla zcela nemožná. Co se týče obrany sebe sama, byly její možnosti velmi omezené na zcela bezprostřední střelecký kontakt s nepřítelem v blízkosti bunkru postřelováním do svého boku nebo případně na omezenou obranu vlastní týlové strany otvorem vchodové střílny, případně vyhazováním ručních granátů pomocí granátových skluzů zevnitř objektu ven "pod nohy" útočníků v blízkosti týlové stěny.

    Vzhledem k již dnes asi všeobecně známému vývoji vojenské a politické situace k 29. září 1938, k obraně a vojenskému využití pevnostní obranné linie v celé ČSR nedošlo. O tom se zde nebudu více rozšiřovat a spíše jen jednou větou připomenu zcela známou skutečnost, kdy díky dohodě čtyř velmocí v Mnichově tehdejší prezident E. Beneš a vláda ČSR odstoupily bez boje hitlerovskému Německu pohraniční území s nadpolovičním zastoupením obyvatelstva německé národnosti. 

    Většina těžkého a lehkého opevnění v tehdejší Československé republice se nacházela na tomto obsazeném pohraničním území, později zvaném a dnes převážně známém jako Sudety. Velmi významnou část území na jihu Slovenska obsadila i tehdejší maďarská armáda a menší část (české Těšínsko) bylo zabráno polskou armádou. Pevnostní Vltavská linie se celá nacházela na území tzv. "Druhé Republiky", na části neobsazené německou armádou začátkem října 1938. Tedy též Vltavotýnské předmostí a navazující úsek Pašovic a Doubravy. Již známé historické skutečnosti říkají, že definitivní konec předválečné ČSR nastal 15. března 1939, kdy byla nacistickým Německem obsazena zbylá část Čech a Moravy, která vzápětí byla vyhlášena okupujícím Německem jako "Protektorát Čechy a Morava". Slovensko vyhlásilo samostatnost, resp. jeho Maďarskem neobsazená část, a celou Zakarpatskou Ukrajinu zabralo rovněž Maďarsko. 

    V r. 1939 bylo již rozhodnuto protektorátní vládou, tedy spíše rozhodnutí Hitlera samotného, že veškeré lehké opevnění (vz. 36 a 37) na území protektorátu Čechy a Morava bude výbušninami zcela zničeno. Kde nebude možné lehké opevnění odstřelem zničit kvůli bezprostřední blízkosti obývaných staveb a nebo kvůli blízkosti komunikačních sítí, které by mohly být odstřelem poškozené, tak bude v tomto případě vstup do objektu zabetonován, stejně jako většina jeho vnitřních prostor. Tím byl trvale znehodnocen a znepřístupněn. Osud úplného zničení výbušnimi potkal velkou většinu pevnůstek lehkého opevnění pod Doubravou (Hladná), pod Pašovicemi a celé Vltavotýnské předmostí. Pravobřežní navazující úseky u Hněvkovic nevyjímaje. V roce 1939 byla výbušninami odstřelena drtivá většina bunkrů na Vltavotýnsku. Na levém břehu řeky Vltavy bylo odstřelem zničeno všech 48 pevnůstek a v úseku Pašovice-Hladná bylo výbušninami "srovnáno" třináct z celkových patnácti. Pokud vezmeme v úvahu, že fortifikační systém se zde stavěl koncem září 1938 (tedy v době vrcholící Mnichovské krize) jeho ničení bylo zahájeno na jaře 1939, tak opravdu na dlouho "světlo světa" nespatřil. S trochou nadsázky by se dalo říci, že "beton ani nestačil pořádně zatvrdnout a byl odstřelen". Zachovaly se jen objekty, kdy jeden řopík pod Pašovicemi nebyl výbušninami zničen z důvodu bezprostřední blízkosti stavení rodiny Černých, ale byl zabetonován. Ze stejného důvodu se zachoval bunkr pod Doubravou (na Hladné), který byl rovněž zcela zabetonován a jen na doplnění uvádím, že nejbližší takto dochovaný objekt je až u Hroznějovic (rovněž zabetonován),  na opačném konci předmostí, tedy proti proudu od Týna nad Vltavou, již na pravém břehu a nedaleko přechodu linie přes řeku u Hněvkovic. Na celém levém břehu, kolem města, jsou v současnosti místa pevnostní linie zcela zahlazeny (často na místech dnes zemědělsky obdělávaných) a nebo jsou po nich dochované jen drobné fragmenty, často jen nevýrazné pozůstatky v podobě teréních nerovností nebo drobných zbytků betonu sotva okem zblízka postřehnutelných. Obě dochované pevnůstky u Pašovic a Doubravy jsou dnes buď zcela zatopené hladinou Orlického přehradního jezera nebo jsou viditelné jen jejich nepatrné části. Záleží na aktuální výšce hladiny jezera.  Přístup k nim je pouze za velmi nízké vody, což je však velmi vzácné. V roce 1938 Orlické jezero neexistovalo a tak tehdy vybudovaná opevnění byla bezpečně daleko od Vltavy (vysoko na břehu). Řeka měla tehdy pouze přirozený vodní tok a výšku hladiny hluboko pod dnešní úrovní vodního díla Orlík. Kdykoli obhlédnout je možné pouze řopík u Hroznějovic, který navíc je méně stavěného typu, tzv. typu B, kdy jednu střílnu má pro boční palbu, jak to bylo obvyklé, ale druhá střílna je určená pro postřelování přímou palbou do předpolí, tedy nepříliš často používaná varianta střelby v lehkém opevnění vz.37.

    Co lze říci závěrem? Pokud ponechám stranou můj názor na případné válečné uplatnění čs. opevnění v roce 1938 jako celku, což je na jiné a rozsáhlejší psaní, tak lze říci, že část obyvatel Vltavotýnska již dnes nemá povědomí o velkém rozsahu a počtu bývalých železobetonových objektů v okolí Týna nad Vltavou, a na přilehlém úseku Pašovice a Doubrava. Celkový hrubý obrázek pro představu asi více podá doplněná mapa níže a krátká fotogalerie zachovaných pevností a nebo míst dnes již neexistujících bunkrů. V druhém případě jsem se moc a moc snažil aby na fotografiích bylo vůbec něco vidět. Většinou nebylo co fotografovat. Z velké většiny nezbyl na místech bývalého opevnění doslova ani kamínek. 

 

 

Pozn.: K ničení opevnění nedošlo v pohraničních oblastech ČSR převážně tehdy osídlených německou menšinou. Tam se dochované opevnění nachází dodnes. Nejblíže od Týna n. Vlt. dochované opevnění v celé souvislé linii je oblast Křenova  u Č. Krumlova a dále v oblastech Šumavy (např. kolem Záhvozdí, Prachatic, Lenory, atd.). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

¨